Náhlédne-li člověk
do slovenské experimentální revue Kloaka, která je volně přístupná na
internetu, leccos naznačuje, že se na Slovensku klube generace
s vyhraněnějším smyslem pro experiment, materialitu jazyka či textovou
bázi poezie, a že z toho vzejde ještě leccos zajímavého. Koncem loňského
roku se objevil první důkaz, jímž je Program dekomunikácie Michala
Rehúše, šéfredaktora zmíněné Kloaky. Rehúš a jeho crew pečuje o životaschopnost
poezie s odlišným genetickým kódem a je patrné, že znovuotevírá jiná
pravidla poetické hry, než na jakých trvá tradice introspektivní modernistické
lyriky. Například: významný poválečný básník Milan Rúfus napsal báseň „Co je
báseň?“, a jeho současní pohrobci příliš dobře ví, co je báseň: „Položiť
na stôl presné ako chlieb/ alebo voda alebo / medzi dva prsty soli to je
báseň.“ V závěrečném textu Programu
dekomunikácie si ale Rehúš mimo souřadnice sentimentálního pojetí BÁSNĚ a
potažmo POESIE klade otázku jinou: Čo jebá seň? A odpovídá: „medzid vaprst
ysolito jebá seň.“ Jak málo stačí, aby se z lyrického patosu stal humorný
nonsens s košilatým podtónem. Tahle drobná revize současného slovenského
klasika je ale jen jeden z detailů -
sbírka jako celek má vyšší ambice. Nežije z negace, ale vymezuje se
pozitivně: hledá se způsob vyjádření, který bude adekvátní současnosti. Klade
nemalé nároky. Po čtenáři se například chce, aby zapojil intelekt. Nebo aby
revidoval představu, co je báseň. A to je stále ještě drzost. Sympatická.
Společným
jmenovatelem Rehúšovy sbírky je text. Knihu tvoří devětatřicet
textů, z nichž básně (kratší text s veršovým předělem) sice tvoří
většinu, ale setkáme se i s transkripcí struktury vědeckého příspěvku,
permutovanými texty (napříkad dekonstrukcí 2 Rúfusových básní) nebo řadou
ready-mades (třeba úryvkem z učebnice
psaní na klávesnici). Pro Rehúše není zajímavá pouze materialita jazyka,
ale i materialita textu samotného. Nebojí se odhalovat text jako text,
tematizuje ho. I proto se nejedná se o standardizovanou sbírku básní, hovořit
lze spíš o sbírce textů s poetickým účinkem (což by mohla být svého
druhu definice). Chápu to jako kladný rys této prvotiny, protože rozličnost
textů a textových strategií svědčí nejen o bohaté autorské invenci, ale
především o otevřenosti vůči světu, který se v za posledních deset let ocitl v
informačním fluidu a obklopil nás různými texty a až úmornou pluralitou jejich
perspektiv, kde se hranice mezi fikčním a skutečným smazávají (třeba v reklamní
masáži) a kde se hra na objektivitu (například ve zpravodajství) proměňuje
nejednou v karikaturu. V tomto ohledu se zdánlivá neuspořádanost Rehúšova
debutu jeví spíš jako strukturní metafora, jíž je rozkrývána určitá vrstva
současnosti. První z paradoxů tohoto debutu je tedy fakt, že víc než jakési
intimity reálné autorské psýché, jíž nás bohatě běžná lyrika obšťastňuje, nás
Rehúš zavádí do světa neosobních textových struktur, skrze něž se ale sdílená
skutečnost vybarvuje, například v jednom ze svých invazivních rozměrů.
V řadě textů se
prolínají dva zcela nesourodé žánry – báseň a návod. (Bylo by asi příliš
odvážné zde nacházet souvislost s Kolářovou sbírkou Návod k upotřebení z
roku 1965/1969, ovšem kontrast je podobně plodný.) Ostatně o literární hře s
instruktážní literaturou svědčí i titul sbírky, který je zároveň názvem jedné z
básní: Program dekomunikácie. Text je pečlivě rozdělený do šesti kroků,
které čtenáře usměrňují pomocí infinitivních imperativů („bľabotať monotónne alebo bľabotanie nevyužívať
na komunikačné účely), po jejichž dodržení „sa staneš dokonale dekomunikovaným/
dekomunikovanou“. Absurdita takového jednání by pomyslného uživatele dovedla do
absolutního významového ticha (nebo spíš asémantického šumu či hluku) mimo
jakoukoli věcnou komunikaci, do osvobozující afázie v překomunikované době. O
tom, je-li osvobozující, lze živě polemizovat, a vstupujeme tím na půdu spíše
filozofické diskuze. Ovšem v takových momentech sbírky se vyjevuje skrytý étos
Rehúšova experimentování. A zároveň se nahrává na určitý prvek romantického
chápání umění a sice, že skrz ně lze dosáhnout vysvobození z tenat reality a
jejích zavádějících (v našem případě virtuálních) jazykových obrazů a projekcí.
Právě tady hnízdí další paradox Rehúšova básnického projektu: Program
dekomunikácie si pohrává s myšlenkou svobody coby vyvázání z účelovosti
komunikace. Jak? Jejím základním prostředkem - jazykem. Musí snaha vysvobodit
(libovolně nesmyslnou) promluvu z řeči nutně ztroskotat? Rehúš takovou
možnost vyznačuje jako svého druhu vizi,
a otázka po proveditelnosti tohoto programu není proto případná. Představuje
impulz, nikoli skutečný návod na život. Literatura zůstává literaturou.
Jednou
z nejsvébytnější instruktáží ve sbírce je báseň „Deprojektuj si ma láska“.
Nejen že se prolíná s estetikou návodů, je také neskrývanou biblickou
aluzí: „…neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé
tvé tělo bylo uvrženo do pekla, “ říká evangelista Matouš (5, 29-30, ekumenický
překl.). U Rehúše je biblický imperativ upgradovaný do současnosti: „Lebo ti prináša väčší
úžitok/ aby zahynula jedna tvoja pohyblivá časť tela/ než aby celý tvoj
organizmus ovládla projekcia.“ V čem
spočívá tento jazykový „upgrade“? Při srovnání úryvku z kanonického textu
z druhé poloviny 1. stol. a Rehúšova znění se najde několik příznačných
posunů. Z biblického „údu“ se stává „pohyblivá část těla“ (což upomíná
spíš na popis z oblasti robotiky), z „těla“ se stává „organizmus“ (tedy
termín označující jedince živé přírody od mnohobuněčných po jednobuněčné či
nebuněčné), z „pekla“ se stává „projekce“ (rozuměj projekce psychologická).
Kromě významového náboje a stopy ironie, které takový překlad do nového jazyka
přináší (a chce po člověku reakci – odmítnutí, smích, podiv…), se dotýkáme
další charakteristiky Rehúšovy prvotiny.
Řada jeho básnických
textů je totiž propojená s jazykem vědy, zpravidla zcela organicky. Tady se
skrývá další rehúšovský paradox: funkční styl jazyka, který je primárně určený
k co nejpřesnější komunikaci bez vedlejších významů, se používá
v literárním projevu, který je z podstaty víceznačný. (Za
předpokladu, že se jedná o umělecké dílo.) Použité termíny si zachovávají svůj
význam, Rehúš si ale pohrává s jejich smyslem, přisuzuje-li jim také
stránku estetickou. Odkud se taková motivace bere? Není sice bez zajímavosti,
že je Rehúš sám akademik, je ovšem dobrý důvod spatřovat v užití
vyhraněného jazyka vědy polemiku s tradičním jazykem lyriky (vzpomeňme na
revizi rúfusovských básní v závěru Programu). Na jedné straně je
takový jazyk v básnickém prostředí osvěžující, na druhé straně předpokládá
akademicky upravené publikum. Je to jasná autorská volba, proti níž nelze moc
namítat (s přihlédnutím k faktu, že i autor recenze je akademicky
upravený). Ale ne ve všech textech je toto jazykové gesto tak osvěžující,
v některých (např. báseň Polotovar) může působit jako manýra, přesto o
jeho smyslu nelze u většiny pochybovat.
Rehúšův projekt se
ale potýká s určitým vnitřním rozporem. U řady textů, které patří
především mezi básně (Vajce, Vyhliadka, Premet, Chrasta, Mantra, Prír.-reflex.
Lyrika), se na jedné straně uskutečňuje první přikázání Programu
dekomunikácie (bľabotať > dekomunikovat se), které ústí v jazyk
podobný surrealistickému východisku. Rozuměj: automatizovanému způsobu
obraznosti mimo očividnou příčinnost a regulaci rozumu (např. báseň Vajce:
„Zohrievať vajce obrastené lykom/ vajce primŕzajúce k ďasnám/ …). Na druhé
straně tento způsob stojí v protikladu k textům, jejichž motivací je
tvořivý racionální koncept (např. Konsonancia, Návod na použitie samovraždy,
Karel Čapek: Název příspěvku, Nebojujte s ním ad.). U řady z výše
jmenovaných textů Rehúš sice využívá jako nenápadnou konceptuální regulaci
elipsy (např. báseň Presne: „Aby u navonok bolo [jasné/ zřejmé/ atp., doplní si
čtenář]/ že sa venujem vážnej [poezii/atp., doplní si čtenář]“), ta je ovšem
spíš básnickou figurou, než prvkem, který by vtěsnával text do pevnějšího
rámce. Tento detail k vnitřní soudržnosti sbírky tudíž nijak zvlášť
nepřispívá. I nadále platí, že Program dekomunikácie je sbírkou textů,
která může být chápána jako strukturní metafora – ale je tento potenciál
bezezbytku využit? Z nejasné následnosti mezi jednotlivými texty usuzuji,
že se autor řídil spíš intuitivním „pocitem“, než jasným plánem výstavby celé
sbírky/metafory. A někdy tak uspořádání působí spíš chaoticky. Jako by se
v něm prolínaly dva různé projekty, které nebyly pečlivě utříděny redakčním
či autorským zásahem.
Důležitým prvkem je
také smysl pro humor a komično. Rehúšovy experimenty se v tomto vyvazují
z traktovaného programu dekomunikace, protože právě v momentech,
které vynutí čtenářův úsměv, básně komunikují bez pardonu. Jedná se samozřejmě
o intelektuální humor, nikoli vtipnost. Autor se tak úspěšně zbavuje onoho
lyrického patosu, s nímž sbírka až demonstrativně nechce mít nic
společného. Humor je posledním pozoruhodným paradoxem, který je ve sbírce
přítomný. Víc než v básních se s ním totiž setkáme zpravidla u
koncepčnějších textů. Poetický experiment je již tradičně víc než jiné básnické
směry ve vleku inovace. Tuto premisu Rehúšův debut splňuje. Jiným předpokladem
je určitá schopnost zkratky a až matematické čistoty. I v tomto ohledu
vede autor dialog s experimentální tradicí úspěšně. Odtud by mohl zmíněný
smysl pro přesahující humor pramenit. Ovšem tato kategorie není ničím, co by se
dalo vysvětlit, ukázat nebo dokonce analyzovat. Tu si v knize musí objevit
každý sám.
Těch několik
vnitřních paradoxů Programu dekomunikácie, které tato recenze rozkrývá,
považuji jen za odraziště pro další úvahy o tomto debutu i o možném směřování
či slepých uličkách autorovy (experimentální) hry. Bezrozpornost je ideologická
zbraň, rozpornost a paradoxy jsou nejednoduchou svobodou uměleckého díla
uskutečňovanou v mnoha jeho vrstvách. A Rehúšova prvotina tyto vrstvy
prokazuje.
Vyšlo v časopise Psí víno 59/60
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára