Petr Kuběnský: Komunikace je možná!

Úryvok z recenzie Petra Kuběnského v revue Pulsy na antológiu Displej.eu: "Právě uvedení (alespoň té hrstky) slovenských konceptuálních básníků do českého prostředí považuji za největší přínos knihy. Nejen proto, že má tuzemský čtenář možnost seznámit se mnohdy vůbec poprvé s jejich tvorbou, ale především z toho důvodu, že právě zástupci „text generation“ tvoří nejpodnětnější část celého sborníku. Peter Macsovszky, publikačně nejstarší zastoupený slovenský autor, ve svých básních soustavně problematizuje fenomén sdělnosti, často formou literární hry, která nehledá oporu ve světě vně či uvnitř textu, ale zato má výrazné performativními přesahy. Kupříkladu v básni This is a real thing je předmětem literárního obsahu popis „ideální“ básnické kompozice, která je textem manifestována, ale zároveň ironizována (viz verš tvořící graficky celou sloku: „Najmenšou strofou je dvojveršie“). Podobně se Michal Rehúš ve svém Programu dekomunikácie velmi blíží akční poezii v konceptuálním rámci. Jde o básnické návody, které jsou prakticky nerealizovatelné, ale právě touto neproveditelností se autor účinně vyslovuje k absurditě světa a nemožnosti efektivně komunikovat jako základu této absurdity: „Rovnako opovrhnutiahodné je čisto osobné / zneužitie samovraždy na uľavenie si // Každý takýto skutok odsúďte / viditeľným prejavom // Najlepšie samovraždou“."

Ivana Hostová: A tak si tu nažívame

Ivana Hostová rozšírila svoje hodnotenie Poetiky ataku uverejnené v Knižnej revue a v podobe recenzie ho publikovala v časopise Vertigo 2/2015. Tu je úryvok:"Rehúš si azda aj preto zvolil formu umeleckú/aktivistickú (angažovaný konceptualizmus?). Vytváranie čiernych listín, albumov obskúrnych slovenských spisovateľov, zbieranie, sústreďovanie, zverejňovanie a rekontextualizácia informácií týkajúcich sa istých kritizovaných fenoménov (a ich publikovanie v podobe poézie), trolling, mystifikácia, a pod. umelcovi umožňuje nielen kritizovať fungovanie literárnej prevádzky na Slovensku, ale doň aj priamo zasahovať - hoci už len tým, že orgány činné v týchto oblastiach si uvedomia, že ich niekto sleduje, kontroluje a nebojí sa verejne na prípadné lapsusy reagovať. Iste, kritiku spoločenských pomerov nájdeme v istej forme v mnohých zbierkach. Rozdiel je v tom, že Rehúšova kritika je vyslovene zacielená na literárnu prevádzku, dokáže si podľa vzoru masových médií (investigatívna publicistika, vyvolávanie škandálu) získať relatívne veľké publikum, na mnohých miestach sa naozaj vyznačuje prvkami výskumu (napr. snaží sa o reflexiu javov vo všetkých - použijúc výraz Braňa Hochela - "literárnych košiaroch"; badať tu však aj isté zjednodušenie teoretických konceptov, istý schematizmus) a využíva postupy u nás síce nie celkom neznáme, no ešte stále nie všeobecne rozšírené (o čom napr. svedčí neschopnosť istej časti percipientov rozpoznať a ohodnotiť mystifikáciu či trolling a pod.)."

Ivana Hostová: nie • poéziu podľa značky • fontu • gesta • pózy • ceny • (ne)printovosti • stupňa ušľachtilosti myšlienky

V Knižnej revue 14 - 15/2015 vyšlo literárnokritické hodnotenie slovenskej literatúry za rok 2014. Ivana Hostová vo svojej štúdii venovanej slovenskej nedebutovej poézii 2014 v časti 1.3 Najpodnetnejšíe druhé zbierky hodnotí aj Poetiku ataku: "Zo sociologického hľadiska predstavuje literárna prevádzka, ktorá má moc sa priamo podieľať na tvorbe literárnej hodnoty (vysoké – nízke v rôznych významoch, systémy – podsystémy, (de)kanonizácia diel, (re)interpretačné privlastňovanie si textov a pod.), slovenskou literárnou vedou/komparatistikou/translatológiou dosiaľ relatívne málo prebádanú oblasť: komplexnejší explanačný model fungovania súčasnej literárnej prevádzky ponúka azda len J. Šrank v Nesamozrejmej poézii (2013). Pred pár rokmi v tomto smere aktivity začal vyvíjať Michal Rehúš (1982). Kým jeho prvú zbierku poézie možno skôr hodnotiť ako „cvičnú“ – skúšajúcu postupy, ktoré do našej poézie vniesol Peter Macsovszky – tú minuloročnú možno považovať za omnoho vydarenejšiu, a to práve preto, že je motivicky koncentrovanejšia. Poetika ataku (OZ Literis) sa zameriava na problémy, ktoré Rehúš rozoberá aj na iných platformách (knižný marketing, status súčasného autora/autorky, sebapropagácia, financovanie literatúry, vytváranie záujmových skupín a i.), pričom v prípade najvydarenejších básní (Tisov prejav v Holíči už v predaji, Vzájomné prospešné spolužitie 2 al. viacerých druhov organizmov, More than Slovak Poetry – tu azda badať parodickú nadväznosť na Cubittov projekt Hysterical Literature, Predseda, Program fetišizácie, Berieme si späť svoju literatúru, Stop netransparentným dotáciám na kultúru, Poetry’s not dead, cyklus Poetika hoaxu) možno skutočne hovoriť o  originálnych a  inšpiratívnych textoch. Básne, ktoré sa zameriavajú na zosmiešňovanie poetík iných autorov, však pôsobia relatívne prvoplánovo (ak vyššie spomenuté texty sa orientujú sociologicky, tu ide skôr o literárnu kritiku) a po veľmi krátkom čase monotónne a predvídateľne (to sa týka najmä záverečného cyklu, kde ide skôr – podobne ako vo viacerých textoch z debutu – o cvičenia). Ich prítomnosť v knihe potom čiastočne spätne pôsobí na hodnotu textov, ktoré sa v hĺbke dotýkajú závažných otázok (obmedzovania) ľudskej slobody a etiky medziľudských vzťahov – nivelizáciou rozdielov v dôležitosti pertraktovaných fenoménov sa otázky kladené podnetnými textami čiastočne trivializujú."

Mária Ferenčuhová: Bez vetra sa ani lístok nepohne

V časopise Vlna 61 vyšla "experimentálna" recenzia Márie Ferenčuhovej na Poetiku ataku: "Existuje však istá príbuznosť medzi defekáciou a actom formalis defectionis
- ako opúšťa exkrement telo, opúšťa autor literatúru
- irituje prostredie, je vypudzovaný
- obidve prispievajú k zdravému fungovaniu organizmov"

Ivana Hostová: Pokiaľ si prajete, aby program pokračoval, stlačte tlačidlo

Recenzia Ivany Hostovej na Program dekomunikácie v novom čísle časopisu Rak. Úryvok:

"Už názov zbierky do popredia vysúva programovosť jeho písania a samotné texty sú poväčšine prototypovými ukážkami postmoderného písania (použitie textov iných, postavenie textu/textovosti/textovania do centra pozornosti, absencia subjektu, popretie identity poézie ako lyrickej výpovede, rezignácia na jednoznačnejší zmysel, zmiešavanie diskurzov a štýlov a pod.). A práve neprekročenie postupov, techník a celkovo modelu poézie, v ktorých uviazla väčšina textov Rehúšovho debutu je jeho najväčším problémom. Nemyslím si síce, že tieto – nazvime ich experimentálne – postupy je vhodné chápať ako opuzdrenú kapitolu vo vývine slovenskej poézie; iste na ne treba nadväzovať, no ich neinvenčnú reprodukciu bez snahy o ich prekročenie dnes už i mnoho myšlienkovo spriaznenej kritiky chápe ako anachronizmus. Najnovšie zbierky autorov a autoriek, ktorí sú s postmoderným a postmodernou inšpirovaným písaním u nás v súčasnosti spájaní najpevnejšie (napr. Pohodlná mníška P. Macsovszkého či michal habaj M. Habaja) sa už zo sterility postmoderného textu vymaňujú, do básne sa o. i. vracia organizujúci subjekt či citovosť (M. Ferenčuhová)."

mini recenzie: Michal Rehúš: Program dekomunikácie

Vydarený experiment, ktorý osviežil slovenský poetický vzduch. Ak náhodou neviete: Čo jebá seň - zbierka vám poskytne odpoveď. Neminie vás ironický odkaz na Milana Rúfusa, zopár "užitočných" rád: Návod na použitie samovraždy či Inštrukcie pre rodičov a ani niekoľko výstrelkov, napr. v podobe textu Mária Králová: Učebnica pre PC (úryvky). Podobne ako v prípade E. Šimšíka, aj M. Rehúš poskytol svoj debut na voľné stiahnutie. Žeby marketingový ťah vydavateľstva Drewo a srd? Prečítam si elektronickú zbierku, páči sa mi, kúpim si tlačenú? Každopádne, neváhajte a googlite.

Zdroj: http://minirecenzie.blog.cz/1308/michal-rehus-program-dekomunikacie

Ondřej Buddeus: The Noise of Reality? Několik paradoxů debutu Michala Rehúše.

Náhlédne-li člověk do slovenské experimentální revue Kloaka, která je volně přístupná na internetu, leccos naznačuje, že se na Slovensku klube generace s vyhraněnějším smyslem pro experiment, materialitu jazyka či textovou bázi poezie, a že z toho vzejde ještě leccos zajímavého. Koncem loňského roku se objevil první důkaz, jímž je Program dekomunikácie Michala Rehúše, šéfredaktora zmíněné Kloaky. Rehúš a jeho crew pečuje o životaschopnost poezie s odlišným genetickým kódem a je patrné, že znovuotevírá jiná pravidla poetické hry, než na jakých trvá tradice introspektivní modernistické lyriky. Například: významný poválečný básník Milan Rúfus napsal báseň „Co je báseň?“, a jeho současní pohrobci příliš dobře ví, co je báseň: „Položiť na stôl presné ako chlieb/ alebo voda alebo / medzi dva prsty soli to je báseň.“  V závěrečném textu Programu dekomunikácie si ale Rehúš mimo souřadnice sentimentálního pojetí BÁSNĚ a potažmo POESIE klade otázku jinou: Čo jebá seň? A odpovídá: „medzid vaprst ysolito jebá seň.“ Jak málo stačí, aby se z lyrického patosu stal humorný nonsens s košilatým podtónem. Tahle drobná revize současného slovenského klasika je ale jen jeden  z detailů - sbírka jako celek má vyšší ambice. Nežije z negace, ale vymezuje se pozitivně: hledá se způsob vyjádření, který bude adekvátní současnosti. Klade nemalé nároky. Po čtenáři se například chce, aby zapojil intelekt. Nebo aby revidoval představu, co je báseň. A to je stále ještě drzost. Sympatická.

Společným jmenovatelem Rehúšovy sbírky je text. Knihu tvoří devětatřicet textů, z nichž básně (kratší text s veršovým předělem) sice tvoří většinu, ale setkáme se i s transkripcí struktury vědeckého příspěvku, permutovanými texty (napříkad dekonstrukcí 2 Rúfusových básní) nebo řadou ready-mades (třeba úryvkem z učebnice  psaní na klávesnici). Pro Rehúše není zajímavá pouze materialita jazyka, ale i materialita textu samotného. Nebojí se odhalovat text jako text, tematizuje ho. I proto se nejedná se o standardizovanou sbírku básní, hovořit lze spíš o sbírce textů s poetickým účinkem (což by mohla být svého druhu definice). Chápu to jako kladný rys této prvotiny, protože rozličnost textů a textových strategií svědčí nejen o bohaté autorské invenci, ale především o otevřenosti vůči světu, který se v za posledních deset let ocitl v informačním fluidu a obklopil nás různými texty a až úmornou pluralitou jejich perspektiv, kde se hranice mezi fikčním a skutečným smazávají (třeba v reklamní masáži) a kde se hra na objektivitu (například ve zpravodajství) proměňuje nejednou v karikaturu. V tomto ohledu se zdánlivá neuspořádanost Rehúšova debutu jeví spíš jako strukturní metafora, jíž je rozkrývána určitá vrstva současnosti. První z paradoxů tohoto debutu je tedy fakt, že víc než jakési intimity reálné autorské psýché, jíž nás bohatě běžná lyrika obšťastňuje, nás Rehúš zavádí do světa neosobních textových struktur, skrze něž se ale sdílená skutečnost vybarvuje, například v jednom ze svých invazivních rozměrů.

V řadě textů se prolínají dva zcela nesourodé žánry – báseň a návod. (Bylo by asi příliš odvážné zde nacházet souvislost s Kolářovou sbírkou Návod k upotřebení z roku 1965/1969, ovšem kontrast je podobně plodný.) Ostatně o literární hře s instruktážní literaturou svědčí i titul sbírky, který je zároveň názvem jedné z básní: Program dekomunikácie. Text je pečlivě rozdělený do šesti kroků, které čtenáře usměrňují pomocí infinitivních imperativů („bľabotať monotónne alebo bľabotanie nevyužívať na komunikačné účely), po jejichž dodržení „sa staneš dokonale dekomunikovaným/ dekomunikovanou“. Absurdita takového jednání by pomyslného uživatele dovedla do absolutního významového ticha (nebo spíš asémantického šumu či hluku) mimo jakoukoli věcnou komunikaci, do osvobozující afázie v překomunikované době. O tom, je-li osvobozující, lze živě polemizovat, a vstupujeme tím na půdu spíše filozofické diskuze. Ovšem v takových momentech sbírky se vyjevuje skrytý étos Rehúšova experimentování. A zároveň se nahrává na určitý prvek romantického chápání umění a sice, že skrz ně lze dosáhnout vysvobození z tenat reality a jejích zavádějících (v našem případě virtuálních) jazykových obrazů a projekcí. Právě tady hnízdí další paradox Rehúšova básnického projektu: Program dekomunikácie si pohrává s myšlenkou svobody coby vyvázání z účelovosti komunikace. Jak? Jejím základním prostředkem - jazykem. Musí snaha vysvobodit (libovolně nesmyslnou) promluvu z řeči nutně ztroskotat? Rehúš takovou možnost vyznačuje jako svého druhu  vizi, a otázka po proveditelnosti tohoto programu není proto případná. Představuje impulz, nikoli skutečný návod na život. Literatura zůstává literaturou.

Jednou z nejsvébytnější instruktáží ve sbírce je báseň „Deprojektuj si ma láska“. Nejen že se prolíná s estetikou návodů, je také neskrývanou biblickou aluzí: „…neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla, “ říká evangelista Matouš (5, 29-30, ekumenický překl.). U Rehúše je biblický imperativ upgradovaný do současnosti: „Lebo ti prináša väčší úžitok/ aby zahynula jedna tvoja pohyblivá časť tela/ než aby celý tvoj organizmus ovládla projekcia.“ V čem spočívá tento jazykový „upgrade“? Při srovnání úryvku z kanonického textu z druhé poloviny 1. stol. a Rehúšova znění se najde několik příznačných posunů. Z biblického „údu“ se stává „pohyblivá část těla“ (což upomíná spíš na popis z oblasti robotiky), z „těla“ se stává „organizmus“ (tedy termín označující jedince živé přírody od mnohobuněčných po jednobuněčné či nebuněčné), z „pekla“ se stává „projekce“ (rozuměj projekce psychologická). Kromě významového náboje a stopy ironie, které takový překlad do nového jazyka přináší (a chce po člověku reakci – odmítnutí, smích, podiv…), se dotýkáme další charakteristiky Rehúšovy prvotiny.

Řada jeho básnických textů je totiž propojená s jazykem vědy, zpravidla zcela organicky. Tady se skrývá další rehúšovský paradox: funkční styl jazyka, který je primárně určený k co nejpřesnější komunikaci bez vedlejších významů, se používá v literárním projevu, který je z podstaty víceznačný. (Za předpokladu, že se jedná o umělecké dílo.) Použité termíny si zachovávají svůj význam, Rehúš si ale pohrává s jejich smyslem, přisuzuje-li jim také stránku estetickou. Odkud se taková motivace bere? Není sice bez zajímavosti, že je Rehúš sám akademik, je ovšem dobrý důvod spatřovat v užití vyhraněného jazyka vědy polemiku s tradičním jazykem lyriky (vzpomeňme na revizi rúfusovských básní v závěru Programu). Na jedné straně je takový jazyk v básnickém prostředí osvěžující, na druhé straně předpokládá akademicky upravené publikum. Je to jasná autorská volba, proti níž nelze moc namítat (s přihlédnutím k faktu, že i autor recenze je akademicky upravený). Ale ne ve všech textech je toto jazykové gesto tak osvěžující, v některých (např. báseň Polotovar) může působit jako manýra, přesto o jeho smyslu nelze u většiny pochybovat. 

Rehúšův projekt se ale potýká s určitým vnitřním rozporem. U řady textů, které patří především mezi básně (Vajce, Vyhliadka, Premet, Chrasta, Mantra, Prír.-reflex. Lyrika), se na jedné straně uskutečňuje první přikázání Programu dekomunikácie (bľabotať > dekomunikovat se), které ústí v jazyk podobný surrealistickému východisku. Rozuměj: automatizovanému způsobu obraznosti mimo očividnou příčinnost a regulaci rozumu (např. báseň Vajce: „Zohrievať vajce obrastené lykom/ vajce primŕzajúce k ďasnám/ …). Na druhé straně tento způsob stojí v protikladu k textům, jejichž motivací je tvořivý racionální koncept (např. Konsonancia, Návod na použitie samovraždy, Karel Čapek: Název příspěvku, Nebojujte s ním ad.). U řady z výše jmenovaných textů Rehúš sice využívá jako nenápadnou konceptuální regulaci elipsy (např. báseň Presne: „Aby u navonok bolo [jasné/ zřejmé/ atp., doplní si čtenář]/ že sa venujem vážnej [poezii/atp., doplní si čtenář]“), ta je ovšem spíš básnickou figurou, než prvkem, který by vtěsnával text do pevnějšího rámce. Tento detail k vnitřní soudržnosti sbírky tudíž nijak zvlášť nepřispívá. I nadále platí, že Program dekomunikácie je sbírkou textů, která může být chápána jako strukturní metafora – ale je tento potenciál bezezbytku využit? Z nejasné následnosti mezi jednotlivými texty usuzuji, že se autor řídil spíš intuitivním „pocitem“, než jasným plánem výstavby celé sbírky/metafory. A někdy tak uspořádání působí spíš chaoticky. Jako by se v něm prolínaly dva různé projekty, které nebyly pečlivě utříděny redakčním či autorským zásahem. 

Důležitým prvkem je také smysl pro humor a komično. Rehúšovy experimenty se v tomto vyvazují z traktovaného programu dekomunikace, protože právě v momentech, které vynutí čtenářův úsměv, básně komunikují bez pardonu. Jedná se samozřejmě o intelektuální humor, nikoli vtipnost. Autor se tak úspěšně zbavuje onoho lyrického patosu, s nímž sbírka až demonstrativně nechce mít nic společného. Humor je posledním pozoruhodným paradoxem, který je ve sbírce přítomný. Víc než v básních se s ním totiž setkáme zpravidla u koncepčnějších textů. Poetický experiment je již tradičně víc než jiné básnické směry ve vleku inovace. Tuto premisu Rehúšův debut splňuje. Jiným předpokladem je určitá schopnost zkratky a až matematické čistoty. I v tomto ohledu vede autor dialog s experimentální tradicí úspěšně. Odtud by mohl zmíněný smysl pro přesahující humor pramenit. Ovšem tato kategorie není ničím, co by se dalo vysvětlit, ukázat nebo dokonce analyzovat. Tu si v knize musí objevit každý sám.

Těch několik vnitřních paradoxů Programu dekomunikácie, které tato recenze rozkrývá, považuji jen za odraziště pro další úvahy o tomto debutu i o možném směřování či slepých uličkách autorovy (experimentální) hry. Bezrozpornost je ideologická zbraň, rozpornost a paradoxy jsou nejednoduchou svobodou uměleckého díla uskutečňovanou v mnoha jeho vrstvách. A Rehúšova prvotina tyto vrstvy prokazuje.

Vyšlo v časopise Psí víno 59/60 

Psí víno 59/60 na internete

Psí víno 59/60, v ktorom sa nachádza rozhovor so mnou, štyri moje básne zo zbierky Program dekomunikácie a recenzia Ondřeja Buddeusa na ňu, je k dispozícii voľne na internete.

Katarína Zitová: Zrelosť vyjadrenia vs. hľadanie vlastnej cesty

Príjemné oživenie mladej poézie predstavuje zbierka Michala Rehúša (1982) Program dekomunikácie (Drewo a srd/Vlna). V nadväznosti na postmoderné tendencie v našej poézii Rehúš demonštruje vyprázdnenosť súčasného jazyka spájaním nelogických výrazových prostriedkov a parodovaním vedeckého jazyka, predovšetkým zásad písania akademického textu. Vyberá si umelo vytvorené textové floskuly (napríklad príručku na precvičovanie strojopisu), vytvorené podľa žiaducej schémy, aby ukázal zlyhávanie úsilí zaškatuľkovať ľudský život do noriem a pravidiel a vysmial sa našej rigoróznosti, ktorá už dávno nepomáha formovať pocit zmysluplnosti sveta: "1) Meno dieťaťa musí byť výstižné zmysluplné / a musí korešpondovať s obsahom dieťaťa / 2) Meno a priezvisko rodiča (bez akademických titulov) / sa uvádza za menom dieťaťa / 3) Pri dlhších menách treba uviesť / abstrakt v angličtine alebo nemčine a kľúčové slová / 4) Samo meno by nemalo presiahnuť 20 000 znakov / (vrátane medzier a poznámok pod čiarou)" (Inštrukcie pre rodičov).

Katarína Zitová: Zrelosť vyjadrenia vs. hľadanie vlastnej cesty : Slovenské básnické debuty 2011. Príloha Knižnej revue 14-15/2012

Psí víno 59/60

Aktuálne číslo časopisu pre súčasnú poéziu Psí víno obsahuje aj rozhovor so mnou (autorom je Ondřej Buddeus), štyri básne zo zbierky Program dekomunikácie a recenziu Ondřeja Buddeusa na moju zbierku.

Jaroslav Šrank: Z cyklu Zbrane básnickej revolúcie à S. P.

Michal Rehúš: Program dekomunikácie
Bratislava : Občianske združenie Vlna a Drewo a srd 2011

vyšlo v časopise Romboid 1/2012